ILKAR

 Jakmile jsem poprvé přišla k Lucce na ranč, kde měly holky ustájeného Grany, zaujal mě dominantní hnědý valach, který pokaždé, když jsme  přišly do ohrady přiběhnul a chtěl se mazlit. Když jsme se na něj ptali, řekli nám, že je to hrozný hajzl a nikdo – ani jeho majitel za ním nejezdí. Po několika měsících, kdy se Oliver jen pral ve výběhu s hřebcem, bylo nám ho líto. Zase jsme se ptali a slyšeli o něm jen ošklivé věci. (Zlobí-je jenom pro zkušené atd.) Když jsme ho však na podzim zkoušeli vyzkoušet na vlastní kůži, jen všechny obavy utvrdil. Dost tupozubý kůň, dominantní, nemá respekt, vyhazuje… A přesto jsme si ho zamilovali. Na lonži neuměl, tudíž moc nešlo ho před vyjížďkou trošku zbavit jeho energie. Když se mu nelíbilo v kruhovce, skočil z místa 120 a už fičel za ostatními koňmi. Prostě jsme se nevzdali, domluvili se mezi sebou, kdo bude koho jezdit a na mě vyšel Oliver. Do jara jsme ho měli v pronájmu a nám to spolu klapalo výborně, jenže co dál ? Majitel ho chtěl prodat a jestli jsme chtěli mít Oliho dále u sebe, musel si ho někdo z nás koupit. Na své dubnové patnáctiny nezapomenu nikdy v životě. Rodiče Oliho znali a moc se jim líbil. Každopádně mě nechali žít v nejistotě až do předání obálky s JEHO fotkou. První, a zatím poslední, slzy štěstí v mém životě. Ty 2 měsíce co je můj jsou úžasné… <3

 Kanča a Oliver