Aktivní jezdci
Jak už bylo řečeno, je nás pět, alespoň zatím. Dvě holky jezdily kdysi v Českém Těšíně, další dvě jezdily až v 11 a 13 letech a to nepravidelně. Poslední začala jezdit až po třicítce.
Musíme se pochválit, docela nám to ježdění jde. Ale co je hlavní - je nám spolu dobře.
Společná historie se začala psát až letos v květnu, kdy jsme koupili Granyho. A tehdy to začalo. První pády, první klus, cval, první vyjížďky. Bylo to náročné, začalo typické nestíhání čehokoliv jiného než koní, zhoršení ve škole...
Co jsme nečekali, že se k nám opravdu přestěhuje Tara. A měli jsme po pohodě s Granym. Začaly se jezdit delší a rychlejší vyjížďky, končilo se později, ještě, že to tehdy začalo o prázdninách. Škola nám dala zabrat. Bylo to náročnější, než jsme čekali. Hlavně do té doby, než jsme si zvykli. Proto bylo jistým vysvobozením, že se začalo dřív stmívat, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo jaro. Teplo, slunce, světlo...
Přišlo září a my jsme se rozhodli vzít koně k sobě domů. Začalo nádherné a klidné, nikým nerušené období. Vyjížďky byly dlouhé a pod tři hodiny v sedle jsme se nedostali. Gran už měl kondici dobrou a aspoň trochu se vyrovnal Taře. Následoval můj první trysk vůbec a taky první trysk v Tařině sedle. Následně taky první řádný pád. Noha mě bolela ještě týden a záda jakbysmet. A stejně jsem byla šťastná jako blecha. Od té doby si sice na trysk jen tak netroufnu, ale už se mi podařilo Taru neudržet a tryskala jsem nedobrovolně.
Období klidu ale zkončilo a my jsme přestěhovali koně zpátky na ranč. Do života se nám začal montovat další kůň - Oliver. Ale o tom až příště, až budu vědět, jak to vlastně dopadne:-D