Příběh Manon
Vozatajství se nám vždycky líbilo. Ještě víc nás lákaly sáňky za koněm a tak, když se k nám dostaly tři staré a časem sešlé nicméně svou funkci plníci chomouty, hned jsme se pustily do díla. S Oliverem šlo vše fajn, dokonce jsme si na těch sáňkách po výběhy zajezdily, naopak Tara odolala našemu všetečnému nápadu, protože jí všechny chomouty byly hodně malé.
Jenže čas šel a chomouty i sáňky upadly v zapomnění. Myšlenka se vrátila až s příchodem poníků. Jezdit na nich nemůžeme, jsou to prťata, ale proč by nemohli tahat?! Tak jsme se do toho pustili. První obětí byl Diego. K našemu překvapení byl vážně moc hodný :) Tady jsou reportážní záběry:
Povšimněte si vozíčku, který jsme za něho zapřáhli. Byly to dvě desky kvalitně s vázané s dvěmi různými nápravami ze starých kočárků. Tento vozíček jsme nazvali Manon. (Podle básně Manon Lescaut básníka Vítězslava Nezvala). "Manon je tvůj osud, Diošku!"
Něco málo k Manon: Vozíček měl jisté nevýhody. Např. nejezdil rovně, ale vždy do prava. Kolečka se otáčela poněkud těžce a připnout ho za koně byla intelektuálně namáhavá činnost. Oslavme proto znovuzrození Manon. Musíme oficiálně poděkovat taťkovi Martinovi, že nám vyrobil vozíček skutečně použitelný.
Tak nám držte palce, ať Manon drží a dobře jezdí :)